Samota a zdraví: co z dat o úmrtnosti opravdu plyne

Když přijde řeč na to, co drží člověka v dobrém stavu, vyjmenuje se pohyb, jídlo a spánek. Kolik má kdo kolem sebe lidí, se do toho výčtu dostane málokdy — působí to jako téma pro sociologa, ne pro někoho, kdo si doma měří tlak. V dlouhodobých sledováních úmrtnosti přitom sociální vazby vycházejí jako jeden z nejsilnějších ukazatelů, jaké se v nich vůbec objevují. A právě proto se u nich vyplatí být opatrný: silná korelace a prokázaná příčina jsou dvě různé věci a u tohoto tématu se pletou obzvlášť často.

Být sám a cítit se sám nejsou totéž

Výzkum rozlišuje dvě věci, které se v běžné řeči slévají. Sociální izolace je objektivní stav: s kolika lidmi je člověk v kontaktu, jestli žije sám, jestli patří do nějakého spolku nebo skupiny. Samota je pocit — nesoulad mezi tím, jaké vztahy člověk má a jaké by chtěl. Měří se dotazníky, nejčastěji škálou Kalifornské univerzity v Los Angeles.

Ty dvě věci spolu souvisí jen slabě: velká část lidí v jednočlenné domácnosti se osaměle necítí a samota se dá cítit i uprostřed rodiny. Pro čtení studií je to zásadní: některé pracují s izolací, jiné s pocitem a vycházejí jim různě silné souvislosti. V Česku tvoří jednočlenné domácnosti podle sčítání z roku 2021 asi třetinu všech, což samo o sobě o samotě nevypovídá nic.

Co se našlo v dlouhodobých sledováních

Základ položila práce Lisy Berkmanové a Leonarda Syma z roku 1979. V kalifornském Alameda County sledovali asi sedm tisíc dospělých devět let a z počtu vazeb — partner, blízcí lidé, členství v církvi a ve spolcích — sestavili jediný ukazatel. Lidé s nejmenším počtem vazeb měli během sledování výrazně vyšší úmrtnost, a rozdíl zůstal i po zohlednění kouření, obezity a pohybu na začátku.

Nejcitovanější souhrn vydala Julianne Holt-Lunstadová s kolegy v roce 2010: 148 dlouhodobých sledování, dohromady asi 308 tisíc účastníků, průměrná doba sledování sedm a půl roku. Lidé se silnějšími sociálními vazbami měli na konci sledování zhruba o polovinu vyšší pravděpodobnost, že budou ještě naživu. V druhé analýze z roku 2015 shrnul tentýž tým 70 studií a přes tři miliony lidí; izolace, pocit samoty i život v jednočlenné domácnosti vycházely každý zvlášť jako ukazatel vyšší úmrtnosti, o čtvrtinu až třetinu.

Podobně vypadá souhrn Nicole Valtortové z roku 2016, který spojil 23 studií a asi 181 tisíc lidí: u lidí s chudšími sociálními vazbami se během sledování častěji objevila ischemická choroba srdeční a mozková mrtvice. Všechno jsou to pozorování. Nikdo lidem vztahy nepřiděloval, takže z toho nevyplývá, že by samo přidání kontaktů čísla posunulo.

Kde ta čísla slábnou

Nejpoučnější je v tomhle ohledu britská studie UK Biobank. Tým Marka Elovainia zpracoval v roce 2017 data asi 480 tisíc lidí a izolace i pocit samoty v nich nejprve vycházely jasně. Po zohlednění vzdělání a příjmu, kouření, alkoholu, pohybu a především nemocí, které účastníci měli už na začátku, se ale souvislost výrazně zmenšila — u pocitu samoty téměř vymizela, u objektivní izolace se zmenšila zhruba na polovinu.

Důvod je přízemní. Vážná nemoc člověka z kontaktů vytlačuje: kdo se špatně hýbe, hůř slyší nebo se stydí za svůj stav, přestane chodit mezi lidi. Část původní souvislosti tak jde opačným směrem, než se obvykle čte. Zbývá z toho tolik: souvislost je opakovaně nalezená a velká, její příčinná část je ale menší než čísla z přehledů a kolik přesně z ní zbývá, se neví.

Co se v těle měří

Vysvětlení, proč by samota mohla s tělesným stavem souviset, nabídla skupina kolem Johna Cacioppa. V jejích měřeních měli lidé, kteří se cítili osaměle, při stejné celkové době spánku roztříštěnější noc — víc krátkých probuzení, méně klidného spánku. V menších souborech se u nich našly i rozdíly v zánětlivých ukazatelích, třeba v interleukinu 6, a v některých skupinách starších lidí vyšší tlak.

Tyhle nálezy je potřeba brát jako hypotézu. Jde o desítky až stovky lidí, výsledky se mezi studiemi neopakují spolehlivě a často citované práce o genové aktivitě stojí na velmi malých vzorcích a zčásti na pokusech na opicích. Mechanismus je představitelný, závěr na něm ale nestojí.

Když to někdo zkusil změnit

Zajímavější než souvislosti je otázka, co se stane, když se do samoty zasáhne. Nejsrozumitelnější odpověď dala analýza Christophera Masiho z roku 2011, která shrnula asi padesát pokusů o zmírnění pocitu samoty. Nejslabší výsledky měly zásahy, které jen přidávaly příležitosti ke kontaktu — společné aktivity, kluby, návštěvy dobrovolníků. Největší, byť stále mírný efekt vycházel u postupů, které pracovaly s tím, jak si člověk sociální situace vysvětluje: s očekáváním odmítnutí a s tendencí brát neutrální chování jako nepřátelské.

Pozdější přehledy na tom moc nezměnily: studie jsou malé, sledování krátká a výsledky se opírají o dotazníky. A hlavně — žádný pokus netestoval, jestli zmírnění samoty posune čísla o úmrtnosti, a realisticky ani nebude. To je v celém tématu největší mezera.

Co z toho jde použít

Z pozorovacích dat se nedá udělat recept, dá se z nich ale vyčíst, co se měřilo. A měřila se hlavně pravidelnost: ukazatele, které v kohortách předpovídaly nejvíc, se netýkaly počtu známých, ale účasti na něčem opakujícím se — spolku, sboru, tréninku, pravidelném obědě. Jednorázové setkání se do takového ukazatele nedostane.

Z toho plyne praktičtější krok než „vídat se víc": vrátit do kalendáře jednu opakující se věc s pevným termínem. Když vazby zřídly okolnostmi — stěhováním, změnou práce, nemocí v rodině — chybí obvykle struktura, ne chuť.

Druhá věc je tvar kontaktu. Společná činnost snáší mlčení a nevyžaduje téma, takže vydrží i ve dnech, kdy by se na hovor nikdo necítil. A partnerský vztah sám o sobě není pojistka: pocit samoty se v dotaznících objevuje i u lidí, kteří doma nejsou sami.

Co si z toho odnést

• Sociální izolace a pocit samoty jsou dvě různé věci, které spolu souvisí jen slabě. Studie měří jednu nebo druhou a výsledky se podle toho liší.
• V analýze 148 sledování s asi 308 tisíci lidmi měli účastníci se silnějšími vazbami na konci přibližně o polovinu vyšší pravděpodobnost, že budou naživu. Jde o pozorování, ne o pokus.
• Ve studii UK Biobank na asi 480 tisících lidech se souvislost po zohlednění příjmu, vzdělání, kouření, pohybu a vstupních nemocí výrazně zmenšila — nemoc člověka z kontaktů vytlačuje.
• Tělesné nálezy — roztříštěnější spánek, rozdíly v zánětlivých ukazatelích — pocházejí z malých souborů a neopakují se spolehlivě.
• V přehledu asi padesáti pokusů o zmírnění samoty fungovalo nejlépe ne přidávání příležitostí ke kontaktu, ale práce s očekáváním odmítnutí. Efekty byly mírné.
• Žádná studie netestovala, jestli zmírnění samoty posune čísla o úmrtnosti. To je v tomhle tématu největší neznámá.
• Z měřených ukazatelů váží nejvíc pravidelnost: jedna opakující se věc s pevným termínem spíš než počet známých.

---

Tento článek má informativní charakter a nenahrazuje odbornou lékařskou péči. Doplňky stravy nejsou léky a neslouží k léčbě ani prevenci onemocnění. Před užíváním se poraďte s lékařem, zvlášť pokud berete léky, jste těhotná nebo kojíte.