Pobyt v přírodě: co se změřilo na dvou hodinách týdně

Rada chodit víc do přírody patří k nejméně sporným doporučením, jaká se dají dát. Právě proto se u ní málokdo zastaví a zjišťuje, co se o ní vlastně ví. Mezi větou „venku je člověku lépe" a tvrzením „dvě hodiny týdně v přírodě mají měřitelný přínos" je přitom celá škála výzkumných návrhů různé kvality — od pokusů, kde účastníkům brali v lese vzorek slin, po dotazníky na desetitisících lidí. Výsledky nejsou prázdné. Jen jsou slabší, než jak zní v titulcích.

Odkud se vzaly dvě hodiny týdně

Číslo 120 minut se rozšířilo z práce z roku 2019, která zpracovala data anglického průzkumu o kontaktu s přírodou. Šlo o 19 806 dospělých, kteří popisovali, kolik času za uplynulý týden strávili v parcích, u vody, v lesích nebo na venkově. Lidé s nejméně dvěma hodinami takového času výrazně častěji označili svůj zdravotní stav i celkovou pohodu za dobré. Pod dvěma hodinami nebyl rozdíl proti nule patrný, nad nimi přínos stoupal přibližně do pěti hodin týdně a pak se vyrovnal. Nezáleželo na tom, jestli se čas nasbíral při jedné dlouhé vycházce, nebo při několika krátkých.

Dvě věci je potřeba dodat hned. Průzkum se ptal na jediný týden a na subjektivní hodnocení zdraví, ne na krevní testy ani diagnózy. A protože se všechno sbíralo v jednom okamžiku, nejde z něj určit směr: je stejně dobře možné, že lidé, kterým je dobře, chodí častěji ven. Autoři to sami uvádějí jako hlavní omezení. Hranice dvou hodin je tedy použitelné vodítko, ne prokázaná dávka.

Co se dá změřit v lese

Konkrétnější čísla přinesly japonské pokusy se „šinrin-joku", tedy pobýváním v lese. V jedné z největších série měření prošlo 24 lesních lokalit po celém Japonsku 280 mladých účastníků. Každý strávil patnáct minut sezením a patnáct minut chůzí v lese a tytéž úseky absolvoval ve městě. V lesním prostředí jim vycházel nižší kortizol ve slinách, přibližně o třináct procent, mírně nižší tepová frekvence a o něco nižší systolický krevní tlak. Zároveň se posunula variabilita srdečního rytmu směrem k většímu zapojení parasympatiku, tedy k útlumovému nastavení.

Pozdější terénní práce z roku 2019 zkoušela najít nejkratší účinnou dobu. Šestatřicet lidí si po osm týdnů samo volilo, kdy a kam na krátký pobyt venku vyrazí. Největší změna kortizolu ve slinách vycházela u pobytů dlouhých dvacet až třicet minut.

Omezení je u obou typů měření stejné a dost zásadní. Změny byly měřené v řádu minut a hodin po pobytu, nikoli týdnů. Účastníka nelze zaslepit, protože každý ví, jestli sedí v lese nebo na křižovatce, takže očekávání hraje roli, kterou nejde oddělit. A les a město se liší i teplotou, hlukem a čistotou vzduchu, nejen „přírodou".

Pozornost: nejlépe zopakovaný nález

Nejpřesvědčivěji se opakují výsledky u pozornosti a paměti. V pokusu z roku 2008 absolvovaly necelé čtyři desítky lidí asi hodinovou chůzi v arboretu a jinou v rušné části města. Po chůzi v zeleni se zlepšil výkon v úloze na opakování číselných řad pozpátku, což je test pracovní paměti a soustředěné pozornosti. Po chůzi městem se nezlepšil. Podobný, slabší posun vyšel i tehdy, když se místo chůze jen prohlížely fotografie krajiny.

Vysvětlení, které se k tomu nejčastěji váže, mluví o tom, že cílená pozornost se vyčerpává a prostředí bez nutnosti ji udržovat jí dává prostor se obnovit. Město vyžaduje průběžné potlačování podnětů, les ne. Jde o teoretický rámec, který dobře popisuje výsledky, ne o prokázaný mechanismus.

Další měření z roku 2015 poslalo necelé čtyři desítky lidí na devadesátiminutovou chůzi do zeleně nebo podél silnice. Po chůzi v zeleni účastníci méně často uváděli přežvykování vlastních problémů dokola a na snímkování mozku jim byla nižší aktivita v oblasti, která se s tímto typem myšlení spojuje. Vzorek je malý a jedno měření na mozku nestačí, nález ale souhlasí s tím, co lidé popisovali slovy.

Kde data končí a začíná dohad

U dlouhodobého přínosu je situace jiná. Souhrnné analýzy pozorovacích studií, které porovnávají množství zeleně v okolí bydliště s údaji o úmrtnosti, nacházejí u lidí v zelenějším okolí příznivější čísla. Jde ovšem o souvislost, u níž je obtížné odečíst všechno ostatní. Zelenější čtvrti bývají bohatší a tišší, mají čistší vzduch a jejich obyvatelé víc chodí pěšky i déle pobývají na denním světle. Každá z těch věcí sama o sobě s úmrtností souvisí a pokusy, které by držely chůzi i ranní světlo ve dvou prostředích stejné, prakticky neexistují.

Opatrnost si zaslouží i často citovaná práce z roku 1984 o pacientech s výhledem na stromy, kteří po operaci žlučníku strávili v nemocnici méně dní než ti s výhledem na zeď. Šlo o čtyřicet šest pacientů jedné nemocnice ve sledování starém čtyři dekády. Jako podnět k dalšímu výzkumu dobré, jako důkaz nikoli.

Co z toho jde použít

Dvě hodiny týdně je rozumný cíl právě proto, že je nenáročný: vejde se do něj víkendová vycházka plus dvě obědové pauzy v parku. Česko má lesem pokrytou asi třetinu území, takže dosah není obvykle překážkou. Rozdělení času nevadí a dvacet až třicet minut je doba, u které vycházely změny v měřeních nejvýrazněji vzhledem k délce.

Co stojí za zmínku: přínos pro pozornost předpokládá, že pozornost zůstane volná. Vycházka s telefonem v ruce a notifikacemi zapnutými je z tohoto pohledu spíš digitální přetížení s hezčí kulisou. V chladu a mokru se čas zkrátí sám, i patnáct minut se ale počítá a park se v datech počítá stejně jako hvozd.

Co si z toho odnést

• Doporučení dvou hodin týdně vychází z dotazníku na 19 806 lidech, kteří hodnotili svoje zdraví sami. Je to souvislost zjištěná v jednom okamžiku, ne prokázaná dávka.
• V japonských měřeních na 280 účastnících byl po třiceti minutách v lese kortizol ve slinách nižší přibližně o třináct procent a tepová frekvence mírně klesla, změny se ale týkaly hodin po pobytu.
• Nejspolehlivěji se opakuje zlepšení pozornosti a pracovní paměti po chůzi v zeleni proti chůzi městem.
• Rozdělení času nevadí: několik krátkých pobytů vyšlo v anglických datech stejně jako jedna dlouhá vycházka.
• Dvacet až třicet minut je doba, u které vycházel posun kortizolu nejlépe v poměru k délce pobytu.
• U dlouhodobých dat o zeleni v okolí bydliště nelze odečíst příjem, hluk, čistotu vzduchu, chůzi ani denní světlo. Zůstává to u pozorované souvislosti.
• Pobyt se nemusí odehrát ve hvozdu. Park se v datech počítá a telefon odložený do kapsy je pro efekt na pozornost podstatnější než druh porostu.

---

Tento článek má informativní charakter a nenahrazuje odbornou lékařskou péči. Doplňky stravy nejsou léky a neslouží k léčbě ani prevenci onemocnění. Před užíváním se poraďte s lékařem, zvlášť pokud berete léky, jste těhotná nebo kojíte.