Zprávy a nálada: co ukázalo čtrnáct minut špatných zpráv

Zprávy patří k věcem, u kterých nikdo nepočítá čas. Člověk si projede titulky u snídaně, otevře vlákno v poledne, večer pustí relaci a druhý den je podrážděnější, aniž by to s čímkoli spojil. Výzkumu se tahle oblast dotýká spíš okrajově a dat je míň, než by se u tak rozšířeného zvyku čekalo. Několik pokusů ale měřilo přesně to, co je na tom zajímavé: co krátký blok negativních zpráv udělá s náladou a co po něm v hlavě zůstane.

Čtrnáct minut, které se měřily

Nejcitovanější pokus provedli Wendy Johnstonová a Graham Davey na univerzitě v Sussexu v roce 1997. Třicet lidí rozdělili do tří skupin a každá dostala čtrnáctiminutový sestřih televizních zpráv: negativní, neutrální, nebo pozitivní. Po projekci se vyplnily dotazníky nálady.

Negativní skupina hlásila vyšší úzkost a smutnější naladění. To se dá čekat. Zajímavější bylo, co přišlo potom. Každý účastník prošel řízeným rozhovorem o vlastní starosti, která se zprávami nesouvisela — typicky škola, peníze nebo vztah. Tazatel se opakovaně ptal, co je na tom špatného, a zaznamenával, kolik následků člověk vyjmenuje, než se zastaví. Skupina po negativním bloku zacházela dál než zbylé dvě: vlastní starost jí v tom rozhovoru nabalovala víc a horších důsledků.

Je potřeba říct, co to není. Třicet lidí, studenti, televize roku 1997, sebehodnocení a měření bezprostředně po projekci. Replikace na velkém souboru chybí. Samotné zhoršení nálady po špatných zprávách je banalita; za pozornost stojí ten přesah do nesouvisejících starostí, protože vysvětluje, proč půlhodina u zpravodajství nekončí tím, že ji člověk zavře.

Proč se špatné zprávy nabalují

Že na negativní obsah reagujeme silněji, není dojem. Tým Stuarta Soroky změřil v roce 2019 u 1 156 lidí v sedmnácti zemích vodivost kůže a tepovou frekvenci, zatímco sledovali skutečné zpravodajské sestřihy. Reakce na negativní materiál byla v průměru výraznější. Rozdíly mezi jednotlivci byly přitom velké — část účastníků reagovala opačně, což se v popularizaci obvykle ztratí.

Druhou polovinu mechanismu ukazuje analýza, kterou v roce 2023 publikoval tým Clairy Robertsonové. Prošel archiv zhruba 105 tisíc variant titulků, které jedna americká platforma mezi lety 2013 a 2015 testovala proti sobě na stovkách milionů zobrazení. Každé negativní slovo navíc v titulku se pojilo zhruba s o 2,3 procenta vyšší mírou prokliků, každé pozitivní asi s o procento nižší. Jde o jednu platformu, jeden jazyk a jedno období, takže z toho neplyne zákon o médiích obecně. Je to ale chování, ne názor z dotazníku.

Dohromady z toho vychází smyčka, ke které nikdo nepotřebuje zlý úmysl: lidé klikají víc na negativní, redakce i algoritmus měří prokliky a podle nich vybírají.

Kolik toho lidé ve skutečnosti spotřebují

Nejnázornější čísla má práce Alison Holmanové a jejích kolegů z roku 2014. Po bombovém útoku na bostonském maratonu oslovili zhruba 4 675 dospělých po celých Spojených státech. Lidé, kteří v týdnu po útoku uvedli šest a víc hodin denně u zpravodajství k té události, vykazovali v dotaznících víc příznaků akutního stresu než lidé, kteří byli u maratonu osobně přítomní nebo znali někoho zraněného.

Ten výsledek se cituje rád a stojí za to u něj zpomalit. Expozice byla hlášená zpětně, soubor nebyl náhodný a jde o souvislost, ne o prokázanou příčinu. Rozumně se nedá rozhodnout, co bylo první: jestli hodiny u zpráv člověka rozhodily, nebo jestli rozhozený člověk u zpráv zůstává déle. Pozdější práce stejné skupiny naznačují, že to funguje v obou směrech zároveň, což je pro praxi podstatnější než hledání jednoho viníka.

Že to lidé sami vnímají, ukazují dotazníky Reuters Institute napříč desítkami zemí: zhruba čtyři z deseti dotázaných uvádějí, že se zprávám alespoň občas cíleně vyhýbají, a mezi nejčastějšími důvody je, že jim kazí náladu. Před deseti lety to byla necelá třetina. Jsou to popisná data ze sebehodnocení, nic víc — ale je z nich vidět, že tohle není okrajový problém pár citlivých lidí.

Co se zkoušelo udělat

Zajímavý je pokus Attily Szaba a Katey Hopkinsonové z roku 2007. Sto devětasedmdesát lidí zhlédlo patnáctiminutový negativní zpravodajský blok, po kterém jim v dotaznících vzrostla úzkost a celkové narušení nálady. Pak je rozdělili: jedna část dělala čtvrthodinu progresivní svalové uvolnění, druhá poslouchala neutrální přednášku. Uvolňovací skupina se vrátila zhruba na výchozí hodnoty, přednášková ne.

Opět jedna studie, studenti a dotazníky. Použitelný závěr z ní ale je, že účinným zásahem nebylo zprávy nesledovat, ale nenechat blok jen tak doznít.

Co z toho jde použít

Rozdíl nedělá informovanost, ale dávka a forma. Psaný text si člověk dávkuje sám a ví, kdy skončil. Automaticky se spouštějící video a nekonečný výpis příspěvků za něj rozhodují, takže se patnáct minut snadno protáhne na hodinu.

Dvě pevné doby denně pokryjí všechno, co se za den stane. Průběžné kontrolování nepřidává informaci, jen opakuje expozici.

Poslední hodina před spaním a prvních třicet minut po probuzení jsou nejdražší čas dne. V obou je člověk vůči naladění nejcitlivější a v obou nemá, co by s tou informací udělal.

Po těžkém bloku stojí za to patnáct minut něčeho, co zabere pozornost — ve zmíněném pokusu k tomu stačilo obyčejné uvolňovací cvičení, nic vyladěného.

A nakonec rozdíl mezi informováním a hlídkováním. Sledovat vyvíjející se událost minutu po minutě přináší víc opakování než zpráv. Když se někoho téma skutečně týká, liší se konkrétní krok od sledování tím, že má konec.

Co si z toho odnést

• V pokusu na třiceti lidech zhoršil čtrnáctiminutový negativní blok nejen náladu, ale i to, jak účastníci rozebírali vlastní starost, která se zprávami nesouvisela. Malý soubor, bez velké replikace.
• Silnější fyziologická reakce na negativní zpravodajství byla naměřena u 1 156 lidí v sedmnácti zemích, s velkými rozdíly mezi jednotlivci.
• V archivu 105 tisíc testovaných titulků se negativní slovo pojilo s vyšší mírou prokliků zhruba o 2,3 procenta. Smyčka mezi tím, na co lidé klikají, a tím, co se jim nabízí, nepotřebuje žádný záměr.
• Souvislost mezi mnoha hodinami u zpráv a příznaky akutního stresu je silná, ale pozorovaná. Směr příčiny z ní vyčíst nejde a pravděpodobně působí oběma směry.
• V jediné studii, která zkoušela zásah, pomohlo po negativním bloku patnáct minut uvolňovacího cvičení; neutrální přednáška ne.
• Prakticky nejvíc dělá forma a čas: psaný text místo automatického videa, dvě pevné doby denně a vynechání poslední hodiny před spaním i prvních třiceti minut po probuzení.

---

Tento článek má informativní charakter a nenahrazuje odbornou lékařskou péči. Doplňky stravy nejsou léky a neslouží k léčbě ani prevenci onemocnění. Před užíváním se poraďte s lékařem, zvlášť pokud berete léky, jste těhotná nebo kojíte.